Cesta k fotografii Po prvních pokusech na Ljubitělu v dětství jsem se přiučila černobílé fotografii v manželově rodině. Jeho barevné fotografie a diapozitivy po 30 let našeho soužití převažovaly. Až jednoho dne jeho digitální fotoaparát zůstal opuštěný. Dlouho jsem ho zahálet nenechala. Podívejte!
Soutěžní fotografie
Pod lávkou
Po dlouhé době zářivý a zasněžený únorový den! Honem ven podél řeky, ať stihnu něco z té krásy zachytit. Po hrátkách s labutí na břehu Berounky mne napadlo podejít pod lávkou. Zvláštnost prostředí mne poněkud zaskočila. Jsem venku a přece pod střechou. Proletěl tu ledňáček. Na moje fotografování je příliš rychlý! Jaké to je žít pod mostem v lijáku, vedru či mrazu? Snad bych to ani vyzkoušet nechtěla. Tak vzhůru na lávku a hajdy skrz útulné Dobřichovice do teplého pokojíku!
Ranní rozbřesk
Proč je západ slunce fotografován tak často a východ slunce skoro vůbec ne? To je jednoduché – ráno totiž spěcháme – koho by napadlo něco fotografovat, je vzácností vůbec si ranní atmosféry všimnout. Dobrý fotograf si občas zajímavé ráno vychutná. Dějí se totiž i zázračné věci: Když jdeme k lávce, slunce vychází vlevo za kopcem. Jak přecházíme lávku, slunce zapadá! Zasouvá se zpět za úbočí kopce. A za lávkou, když se blížíme k nádraží, znovu a definitivně vyjde nad kopcem tvaru ležícího mamuta.
Třináct stupňů pod nulou
Stěhuji se k rodičům do Berouna. Už na mou péči netrpělivě čekají. Ale na novoroční výšlap zas vyrážím domů, do Dobřichovic. Brr, je třináct stupňů pod nulou. Ještěže jsem domluvena s přáteli, jinak by mne ven nikdo nedostal! A to by byla opravdu škoda – neviděla bych zcela neznámý, pohádkový svět. Jiskřící jinovatka je úplně na všem, se sluníčkem se však obrazy dramaticky mění. Severní svahy u řeky jsou stále ledovým královstvím, ale nad jižními jakoby měsíček Březen už zamával mocným kyjem.